Když dítě mlčí

Mgr. Veronika Galusová

"Moje dcera 3 roky nemluví. Už ve školce prý byla velmi stydlivá. Doma jsme to ale nepozorovali. V první třídě přestala ze dne na den mluvit. Její hlas slyšíme jen za zavřenými dveřmi, když se hádá se sestrou." Zmiňovaná dívka se potýká s ne příliš známým problémem selektivního mutismu. Tato diagnóza zásadně vstoupila do běžného života nejen jejího, ale také celé rodiny. Dítě mluvit může, ale nechce. Dítě, které trpí selektivním mutismem, nevykazuje funkční hlasovou poruchu. Mluvit fyzicky může, ale nejde to. Má jakýsi mentální blok. Často může komunikovat jen s vybranou skupinou lidí, např. s rodiči, sourozenci, kamarády. Na veřejnosti ale mlčí. Někdy je těžké vůbec odhalit, že dítě tento problém má. Přestože ve společnosti cizích lidí nevydá ani hlásku, doma je naopak upovídané. Z toho důvodu rodiče často považují takové dítě spíše za extrémně stydlivé. Problém nastává ve chvíli, kdy dítě začne chodit do školky nebo školy. Odtud také většinou přichází doporučení, aby rodiče navštívili pedagogicko-psychologickou poradnu. Mlčení může trvat několik měsíců, let nebo může přetrvat do dospělosti. Příčina tohoto onemocnění není zjevná. U každého je různá tak jako léčebný postup. Je výsledkem působení mnoha faktorů. Pokud se podíváme na mlčení těchto osob, jako na určitý obranný mechanismus, pak si dokážeme představit, že potrvá tak dlouho, jak dlouho se budou cítit ohroženi. Prvním krokem k úspěchu je změna postoje dítěte, aby samo začalo chtít mluvit. Dítě mlčí, dokud mu to přináší nějaké výhody. Jakmile začne vnímat mlčení jako překážku, bude chtít opět komunikovat. Potom se může začít učit překonávat a měnit zažité vzorce jednání. Co znamená mlčení dítěte? Krátkodobé mlčení může vyjadřovat vzdor a agresivitu. Dlouhodobé mlčení může být způsobeno nějakým traumatickým zážitkem v raném dětství nebo jen tím, že dítě bylo stydlivé v počátcích mluvení a tento stud se postupem času prohloubil. S postupujícím věkem dítěte se však nemluvnost proměnila v nekontrolovaný zlozvyk. I když dítě nemluví, se svým okolím komunikuje beze slov. Tím, že se způsob komunikace náhle změní, získá více pozornosti. Každý se snaží pochopit, co chce sdělit a dítě si uvědomuje, že je tento způsob komunikace více efektivní než nesmělá řeč. Necítí proto potřebu mluvit. U dětí postižených selektivním mutismem jde podle mého mínění hlavně o velkou vnitřní nejistotu a strach ze zklamání. Ze zklamání druhých a sebe sama. Tím, že budeme na dítě tlačit, aby promluvilo, ničeho nedosáhneme. Naopak. Ještě více se zatvrdí. Dítě se musí samo rozhodnout, že chce mluvit. Pak teprve může být pomoc účinná. Prognóza léčby selektivního mutismu je příznivá. Psychoterapie bývá velmi účinná, je ale časově náročná a je třeba obrnit se velkou trpělivostí. Dívka v úvodu článku podstoupila individuální psychoterapii a první pozitivní změna se projevila po 12 konzultacích, kdy si přestala úzkostlivě kontrolovat zavřené dveře, aby ji neslyšel mluvit nikdo jiný než její sestra. Přestože jsou vidět již výrazné pokroky, má před sebou ještě pěkný kus práce, hlavně co se týče posílení jejího sebevědomí. Při podezření, že Vaše dítě trpí touto diagnózou, navštivte odborníka (foniatra, logopeda, psychologa; někdy je vhodné navštívit psychiatra, který může předepsat dítěti psychofarmaka, hl. ke zmírnění úzkostí) Doporučený výchovný postup

• Nenuťte dítě mluvit. Komunikaci mu jen nabízejte.
• Nejdůležitější je pozitivní motivace. Chvalte dítě i za maličkosti.
• Nestavte dítě do centra pozornosti!!!
• Nereagujte příliš výrazně na jakýkoli komunikační úspěch.
• Zkoušejte nové mechanismy chování k dítěti a nové způsoby komunikace.